Podobně jako v minulých kapitolách, i tentokrát se autorům povedlo skloubit žánry logické hry, akční plošinovky a solidní adventury do jednoho gigantického celku spojeného povedeným tragikomickým příběhem. Na jeho počátku jsou dvě zdánlivě nesourodé bytosti – starý známý mudokon Abe a poslední žijící vodní gabbit Munch. Zatímco Abe opět osvobozuje zotročené mudokony z područí glukkonů z Vykkers Labs (chudáci nevědí, že z nich má být co nevidět náplň konzerv), Munch stojí před problémem doslova existenčním – musí chtě nechtě získat přísně střeženou poslední konzervu gabittího kaviáru, aby tak zajistil přežití svého druhu. Oba dva mají společného nepřítele i téměř nulovou šanci na úspěch, a tak musí chtě nechtě spolupracovat. Tolik k adventuře, onu logickou a akční část reprezentuje série puzzlů, kterými je hra doslova přecpaná – většinu z nich musí Abe či Munch (většinou oba dohromady) vyřešit za pomoci svých kolegů, kteří se k nim časem připojí. Ať již jde o ostatní mudokoní otroky, nebo chlupaté fuzzly, vždy je nutné vydat příslušný rozkaz ve stylu„stát“, „pracujte“, „útóóóók“ a modlit se, aby všechno dobře dopadlo. Svou náplní se tak Munch’s Oddyseedo značné míry podobá (pro někoho možná překvapivě) jedné z her, které doprovázejí launch GameCube. Ano, mám na mysli Pikmina– hromada pikminů doprovázející hlavní postavu, kteří se dají házet i použít v boji, se ovládá podobně jako parta mudokonů či fuzzlů. Bude proto nesmírně zajímavé sledovat, jak si oba tituly povedou v dlouhodobější perspektivě (přeci jenom z měsíce hraní Munch’s Oddyseea několika desítek minut s Pikminemse nedají dělat kategorické soudy).

Náplň jednotlivých levelů je velmi rozmanitá – nové úkoly čekají na hráče doslova na každém kroku. Od jednoduchého sbírání Spooce a stisknutí několika pák se postupně družina kolem Abeho a Munche rozšíří o několik dalších mudokonů (ti se někdy dokonce dají přeměnit ve speciálních zařízeních na bojovníky s tomahawky) a fuzzlů. A právě tady začínají ty největší starosti – ostatní mudokoni neposlouchají ošklivého Munche, fuzzlové zase nebudou brát vážně někoho tak legračního jako je Abe a navíc se Munch po souši pohybuje bez kolečkového křesla úděsně pomalu. Na řadu tedy přichází vymýšlení složitých kombinací, kdy například Abe vyhodí Munche na nepřístupnou plošinku s ovládáním jeřábu, kterým fialový gabbit přenese Munche s několika mudokony přes zeď, kde zneškodní stráž a otevřou bránu. Možnosti kombinací obou postav a jejich pomocníků jsou téměř neomezené, ale dost často dá správné načasování jednotlivých akcí zabrat (ať již po stránce duševní, tak „mačkací“ – rychlé přepínání a udílení rozkazů je doslova ekvilibristikou). Právě ony náročné puzzly spojené občasnou (opravdu jen občasnou) nutností chaotického ovládání postaviček dokážouspoustu hráčů na čas odradit od dalších pokusů k překonání „zákysových“ levelů (osobně jsem si musel na dvou místech dát den abstinenční pauzy, abych v sobě nalezl ztracenou chuť k hraní). Munch’s Oddyseeje zkrátka nutné prožívat už od začátku naplno – již přibližně ve čtvrtině hry totiž neinformovaný člověk nemá šanci proniknout do všech tajů a záludností nepřátelského světa a jen zmateně pobíhá ve snaze najít „záchytný bod“ (vyzkoušeno na jistém nejmenovaném šéfredaktorovi oficiálního konzolového magazínu). To je (spolu s několika opakujícími se úkoly pouze s drobnými variacemi) asi největší vada celého Munch’s Oddysee.

Ačkoliv je hra zasazena do plně trojrozměrného světa, zachovává si podobný grafický nádech jako její 2D předchůdci – přechod do třetího rozměru tak nebude činit pamětníkům minulých dílů žádný problém (nechybí ani oblíbené vystřelovací „studny“). Obrovská síla Xboxu se projevila hlavně v neskutečně detailním zpracování jednotlivých levelů – například při ovládání jeřábu, kterým Munch hází do recyklovací cirkulárky nepřátele, se pokaždé objeví celkem povedené video, kterak zařízení „vcucává“ prchající nestvůru a následně z ní udělá pajšl. Jaké však bylo mé překvapení po stisknutí tlačítka na přeskočení animace – obraz se vrátil k jeřábu, ale krvavá scéna o pár metrů níž pokračovala nerušeně dál. Jindy zase Abe potká detailně vymodelovaného paramita (něco mezi krabem a koněm), se kterým by ještě před několika lety mělo problém i rychlé PC, ale za chvíli již bez zpomalení obrazu zběsile prchá členitým údolím plným min, následovaný třiceti takovými paramity, kteří samozřejmě na minách vylétávají v efektních explozích do vzduchu (kdo nemá rád kraby, může si představit procházku mezi stádem tupých bílých oveček). Rovněž animace jednotlivých postav jsou na velmi dobré úrovni– zejména gabbit Munch předvádí širokou paletu pohybů na souši (od roztomilého poskakování a kotrmelců, až po vozíčkářské orgie hodné vítěze paralympijského maratónu) i ve vodě (zejména skoky mezi vodními nádržemi stojí za to). Pozadu nezůstávají ani světelné efekty (kromě blýskajícího se Munche tentokrát exceluje i čarující Abe), všemožné výbuchy, či otevírající se světelné brány. Škoda jen výběru zorného úhlu kamery, kterému je občas potřeba ručně „pomoci“ směrovým ovladačem.

Jak již sami vývojáři z Oddworld Inhabitants nesčetněkrát přiznali, velký důraz kladli také na zvukový doprovod hry – koneckonců bez „kecání“ se Abe ani Munch neobejdou. Pro většinu situací a povelů mají oba hrdinové připravenu širokou paletu opravdu vtipných hlášek (dokonce i „vaječný“ respawn doprovází poděkování kamarádovi), které budou bavit každého pokročilého angličtináře opravdu hodně dlouho (jazykoví antitalenti mají tentokrát smůlu – bez znalosti angličtiny se Munch’s Oddyseestává nehratelným - ale uvidíme, co s tímto deficitem provede PALová konverze). Tóny jednotlivých hlasů jsou místy opravdu šílené; zatímco Abe mluví celkem decentním přízvukem (jediné vzrušení tak obstará zelený obláček po „uprdnutí“), ostatní mudokoni již roztomile žvatlají, stráže řvou své „Contact“ dost hrubě, ale vrcholem je opět Munch. Pokaždé, kdy promluví, má pamětník dob nedávno minulých pocit, že se na obrazovce prohání převlečený (a notně nachlazený) populární zpěvák přezdívaný „Stopangin“. Zvukový dojem však poněkud kazí nevýrazná muzika – většinou ji člověk skoro nevnímá (dokonce ani když v bojových scénách přejde do ostřejšího a rychlejšího rytmu) a jenom nastavení její hlasitosti v Options dává připomenout, že někde na pozadí všeho toto krkání, funění a chraptění cosi hraje.