„Pěkná noc, jasná – v tu dobu vstávají mrtví ze hrobu, a nežli zvíš, jsou tobě blíž!“ Kdyby jen pan Erben tušil, že se něco kdysi tak hrůzyplného jako ožívající mrtví promění v patetické univerzální nepřátele pro potřeby současné popkultury. Dead Rising hry na tom nikdy nebyly jinak: chodící mrtvoly bylo potřeba kosit rovnou po stovkách, čímž jakýkoliv náznak přemýšlení nad zabíjením vzal za své po deseti minutách.

„Pěkná noc, jasná – v tu dobu vstávají mrtví ze hrobu, a nežli zvíš, jsou tobě blíž!“ Kdyby jen pan Erben tušil, že se něco kdysi tak hrůzyplného jako ožívající mrtví promění v patetické univerzální nepřátele pro potřeby současné popkultury. Dead Rising hry na tom nikdy nebyly jinak: chodící mrtvoly bylo potřeba kosit rovnou po stovkách, čímž jakýkoliv náznak přemýšlení nad zabíjením vzal za své po deseti minutách.

Pokud jsem se někdy v minulosti vyjádřil v tom smyslu, že nemám rád zombies, pak bych rád dodal, že minimálně stejnou měrou nenávidím živé osazenstvo čehokoliv s nemrtvou tématikou. I v Dead Rising 3 jsou největšími záporáky nepřekvapivě lidé a opět nám tu hraje stejná písnička jménem „Kdo je vlastně větší monstrum?“ Ústřední postavy jsou po sto padesáté demonstrací archetypální plochosti a jejich osobnosti nesahají hlouběji, než za jejich nenápadité kostýmy.

Maník, co vypadá jako prototyp amerického řidiče kamiónu, je řidičem kamiónu a mluví jako řidič kamiónu. Tlustý mafiánský hajzlík v havajské košili je tlustý mafiánský hajzlík v havajské košili a na první pohled zakomplexovaná wanna-be goth dívka je… no, však víte. A hráč v roli automechanika Nicka má mít k této sebrance nějaké city a chtít jim pomoci s úprkem. Rovnou říkám, že na mě to ani trochu nezafungovalo a parta nesoběstačných, nezodpovědných a stále něco vyžadujících příživníků mi k srdci vážně nepřirostla. Jak je možné, že se zrovna oni zachránili?!

Kdybych chtěl být jó ošklivý, asi bych zavrčel něco v tom smyslu, že scénárista dal dohromady příběhovou linku během polední pauzy. Však víte – nikdo už se ani moc nepozastavuje nad davy oživlých mrtvol, vláda to řeší jako standardní rozšíření nemoci, během pěti minut je vyřízen osud prezidenta a někde na pozadí je jakási konspirace o imunních lidech, která působí jako slaboučký odvar z již tak dost béčkových Resident Evilů. A do téhle UHO omáčky je vhozen věčně vyjukaný automechanik Nick, který sice během cutscén kníká jak vyděšené štěňátko, ale pod vaším vedením zlikviduje během jednoho odehrání několik desítek tisíc zombíků - jako by se nechumelilo.

Příběh je v podstatě největší slabinou Dead Rising 3 a nepomůže mu ani hrstka úchylně bizarních bossů, na kterých se museli vyřádit snad lidi z Volition (Saint’s Row). Samozřejmě, Dead Rising hry měly vždycky svoji řádku psychopatů, kteří oproti mase nemrtvých sloužili coby extra tuzí nepřátelé. Jenže až na pár drobných výjimek byla jejich přítomnost relativně opodstatněná, protože se většinou jednalo o vcelku obyčejné lidi, kterým prostě z děsivých událostí hráblo.